Poznámky o pořádku vět v jednom druhu složených souvětí
Josef Beneš
[Články]
-
A.
I. Snad vzbudila pozornost mnohého čtenáře, zejména měl-li se rozhodnout, zda psáti čárku mezi spojkami, složená souvětí typu: věta, spojka věty rozvíjecí, věta podřízená větě rozvíjející, věta rozvíjecí; na př:
Císař psal mistrům, aby, jakmile jeho list přečtou, hned jemu syna... přivedli.
Mistři věděli, že, nepřivedou-li císařova syna, všichni bez hlav budou.
(Oba příklady jsou z Pravidel českého pravopisu XXXIX.)
Tak se stalo, že, odečteme-li něco cizích slov, která se jen jako povrchní smeť nanesla na jazyk městský, i v samé Praze kazů, které by šly do hloubi naší mluvy, ani nebylo veliké množství.
(Zubatý, O úpadku.)
…novoty, které, ukáží-li se prospěšnými a souhlasnými s rázem jazyka, nalézají časem místo v jeho formě knižní.
(Tamže.)
Nejsou českou zvláštností, jak vidíme z těchto příkladů:
[73]Sexto decimo anno etatis Wenceslai regis regine impletum est tempus pariendi, primogenitumque suum peperit, cui rex in sacro fonte nomen patris sui imponens ipsum Ottakarum appellavit, quatenus, dum filii vultum inspiceret, occasione nominis se ipsum ad imitandum patris industriam ex iugi memoria provocaret.
(Kronika Zbraslavská I, XXIII, FRB. IV, 30.)
(...Otakarem jej nazval, aby, když by ve tvář synovu pohlédl, sám sebe příležitostí jména stálou upomínku k následování přičinlivosti otcovy vybízel.)
(Překlad Jana V. Nováka, str. 49—50.)
…experimento namque me didicisse te scire cupio, tamquam in corde regis habundare clemenciam, quod si te pura mente humiliatum perspexerit, reatus tui magnitudinem tibi sine more dispendio misericorditer indulgebit.
(T., kap. XXXXVIII.)
(...neboť přeji si, abys věděl, jak jsem ze zkušenosti poznala, že tak veliká laskavost sídlo má v srdci králově, že spatří-li tě s upřímnou myslí pokořena, velikost provinění tvého ti bez prodlení milosrdně odpustí.)
(T., str. 98.)
Ich empfehle Ihnen meine Frau mit dem Zeugnisse, daß, seitdem sie ihren ersten Schritt in mein Haus tat, ich ihr nur Freunden zu danken habe.
(Goethe v dopise. Citov. z knihy J. Urzidila, Goethe in Böhmen, str. 102.)
Solte man wünschen ihn früher gekannt zu haben, so läßt sich erwidern: daß, wenn zwei Reisende aus zwei entfernten Weltgegenden nach einem Punkte strebend, auf demselben zusammentreffen, um nun ihren Erwerb zu vergleichen und das einseitig Gewonnene wohlwollend auszutauschen, so ist es vorteilhafter, als wenn sie die Reise zusammen angetreten und zusammen vollendet hätten.
(Táž kniha, str. 211.)
V dobách dřívějších byly podobné spojeniny v našem jazyce hojnější než dnes — jistě vlivem latiny. Podívejme se na několik příkladů:
…jemu okázáno bude, že, což jich tu stane na súdě, všickni jsú v prokletie Adamovo upadli.
(Chelčický, O boji duchovním 9.)
Stávalo se někdy, že, když celý den obcházeje, lidu křesťanské učení vykládaje, i jiné apoštolské práce vykonávaje, všecek se unavil, k vícerou nahodil se mu někdo pracující k smrti neb aspoň těžce nemocný, u něhož hned, neužívav žádného pokrmu ani nápoje, přes celou noc bdíval a jej k šťastnému skonání hotovíval.
(Tanner, Život Chanovského, str. 63.)
Odtud pochází, že, když někdo z nízkého rodu důstojenství nebo cti a slovůtnosti nějaké dojde, všickni strýčkové a kmotři, to jest celá ves, ba celé okolí o stupeň slávy a cti povýšeny sebe býti se domnívají, k němu se hlásí, jím se honosí — an, když by týž jakýmkoli způsobem dobré jméno a jmění potratil, nikdo z nich jeho by znáti nechtěl.
(Jungmann, Zápisky, str. 31.)
II. Možná, že se takové skloubení vět v souvětí leckomus nelíbí, ale se stanoviště jazykové správnosti nelze proti němu nic namítat. Dobrý stylista se však takovým souvětím bude mnohdy vyhýbat; proč, poznáme níže. Chceme-li jim dobře porozumět, musíme si uvědomit, že nejen slova ve větě, ale i věty v souvětích mají svůj pořádek. Ertl učí v své mluvnici (II, str. 84), že se pořádek vět jednoduchých v souvětí souřadném řídí zpravidla závažností obsahů větných a přízvučností z toho ply[74]noucí. V souvětí podřadném může být věta vedlejší před svou větou řídící nebo za ní anebo může být do ní vložena; rozhoduje tu přirozený pořádek myšlenek, závažnost a nosnost obsahu a také důvody formální. Stálé a pevné místo mají toliko věty účinkové, zpravidla pak obsahové a účelové (za větou řídící) a vztažné; obyčejný pořádek se může změniti, položí-li mluvící osoba pro důraz některou větu na první místo v souvětí. (T. 104.) V Bečkově Technice slohu (str. 106) je více rozvit poznatek, že pořádek vět v souvětí je dán jejich logickým vztahem. Na př. vedlejší věty časové s dějem dřívějším, než má věta řídící, jsou nejčastěji před ní; mají-li děj následný, stojí za ní. Věty účelové, účinkové a příčinné jdou zpravidla za svou větou řídící. Změní-li se tento obvyklý pořádek vět, změní se tím i normální jejich rytmický spád a myšlenkový důraz jedné věty se tím zesílí.
III. Jak asi vznikly větné konstrukce, o nichž píši v tomto článku?
1. Lidé si při řeči někdy pojednou uvědomí, že je třeba to, co chtějí říci, poněkud omeziti, a proto hned po spojce, která spojuje větu rozvíjející s větou rozvíjenou, zastaví hlas a pronesou kratičkou větu, třebas původně ji říci nezamýšleli, a pak teprve následuje věta, která patří ke spojce. Krátká věta je řečena hlasem slabším a má nižší melodii než věty, mezi nimiž je. Vedle prvního citátu z Pravidel pokládám za příklady takových omezovacích vět i tato souvětí:
Ta dobrá dušička totiž usedla na bobeček k posteli a měla tuze velkou zlost, že, ačkoliv nadává, nikdo ji neslyší.
(Nár. pol. 16. IX. 39.)
…a Geraldovi se (budova) velice líbila, neboť ačkoliv byla nová, vypadala jako omšelá věkem.
(M. Mitchellová, Jih proti Severu, přel. J. Fastrová, I, 64.)
V takových případech musíme psáti po první spojce čárku.
2. Někdy nepociťujeme potřebu vložit mezi spojky význačnější pomlku — bývá i vynechána — a omezovací větu, zde nejčastěji delší, nepronášíváme jinou melodií a jinou silou hlasu, neboť zde nejde o náhlé poznání, že je třeba výpověď omeziti: srovnej s předešlými souvětími toto:
Výsledky mnoha tisíců zkoušených osob jsou sestaveny do tabulek, takže stanete-li se obětí odborného psychologa, může vám brzy říci, jak to s vámi vypadá po stránce inteligenční.
(Dr. S. Laubová-Bartáková, Nár. práce 11. II. 40.)
Tu nelze mluvit o větě náhle pronesené. Podmět věty řídící je přesunut do věty podřízené (je v ní přívlastkem); je zde tedy mezi větami těsnější spojení než v prvních příkladech. Zde máme rozvíjecí souvětí. Jako můžeme nějaký větný člen [75]nahradit větou, tak můžeme i rozvíjecí větu nahradit celým rozvíjecím souvětím, v němž jedna z vět se netýče rozvíjené věty, ale řídící věty rozvíjeného souvětí. Takovýchto souvětí nacházíme daleko více než těch, která jsem popsal v prvním odstavci. Jeví se v nich tendence, aby věty šly za sebou v tom pořádku, jaký by rozvíjecí souvětí mělo, kdyby bylo samostatné, ač, jak se zdá, nakupení spojek porušuje plynulost a spojka je daleko od své věty. V případech, kdy je v rozvíjecím souvětí těsné spojení věty řídící a podřízené, nebylo by podle mého mínění třeba psát čárku mezi spojkami, event. mezi zájmenem vztažným a spojkou. Autoři ji tam také zhusta nepíší.
3. Třetí typ bude asi tento: Věta podřízená je nesymetricky vložena do své řídící; oddělením věty řídící od její spojky příliš dlouhou větou je někdy porušena plynulost souvětí. Snad vhodnými příklady jsou tyto ukázky z překladu Kellerových Sedmi legend, pořízeného Terezou Novákovou:
…a to prospělo jí tak výborně, že, sotva trochu do výše se vypjala, do všech škol… chodila… (Str. 24.)
(und dies schlug ihr so wohl an, daß sie, sobald sie nur ein wenig in die Höne schoß, alle Schulen… besuchte…)
…ovšem s výsledkem nikoli neobyčejným, že, přišedši do velikých nesnází svými mužskými zálibami, konečně přece byla nucena na pomoc vzíti si přirozené pohlaví svoje… (Str. 23.)
(…freilich mit dem nicht ungewohnlichen Endresultat, daß sie, in große Verlegenheit geraten durch ihre männlichen Liebhabereien, schließlich doch die Hilfsquellen ihres natürlichen Geschlechtes anrufen mußte…)
(Z vydání Reclamova.)
Myslím, že se typ druhý i třetí vyvinul z prvního.[1]
B.
Nyní se podívejme, jaké typy souvětí se takto tvoří.
I. 1. Prohlédněme si několik příkladů, v nichž je rozvíjecí souvětí místo věty obsahové; to je nejčastější typ. (Čárky v dokladech píši v celé práci tak, jak jsem nalezl u autorů.)
Stává se ostatně leckdy, že i když podřízené věty v souvětí jsou, jsou zase souřadny navzájem.
(Mukařovský, Máchalův sborník, str. 135.)
Jistý nedostatek těchto velkých projektilů bylo nutno spatřovati v tom, že když nenarazily špičkou, nevybuchovaly...
(Thies, Bitva u Čušimy, str. 413.)
[76]Ovšem prostým uchem se přesvědčíme, že jakmile tempo řeči zrychlíme, pravidelný rytmus se ztrácí.
(Bečka, uv. d., str. 100.)
Pravda jest ovšem i to, že kdo málo mluví, málo hřeší…
(Herben, Hostišov, I,2 str. 142.)
Věděl, že, když se někdo jeho neohrabanosti uchechtne, takovým úzkým sykavým způsobem, znamená to, že bude vypískán.
(Kožík, Největší z pierotů, str. 21, pod. i na str. 90.)
…došli bychom poznání, že ačkoli naše písemnictví nikdy neustává být v kontaktu s životem našeho selství, zvlášť významně a čistě se jeví tento příklon v dobách rozhodných.
(Josef Knap, Literatura české půdy, str. 5.)
…neboť je si vědom, že kdyby ji nezískal on, zmocnila by se jí…
(T. str. 31.)
Z novinářského jazyka taková spojení alespoň naznačím: …myslí, že najde-li… (Lidové n. 4. II. 40), …prohlásil, že bylo-li… (t. 14. XII. 39), slib mi, že až… (Nár. pol. 4. II. 40), …poradila…, aby, chtějí-li… (t. 3. I. 40), …přednesl …zprávu, že chce-li… (Več. Č. sl. 13. X. 37), …podtrhly výkladem, že bude-li… (t. 9. VII. 38), patří… k…, že chcete-li… (Ned. list 6. I. 40).
Někomu se tu snad nelíbí to nakupení spojek a oddělení spojky od věty, k níž patří; vidí v tom nedokonalé skloubení a dal by přednost jiné stylisaci; nejčastěji by asi dal podřízenou větu rozvíjecího souvětí až za větu řídící.
2. Přehlédněme, jak jinak bývá vyjadřován takový vztah, jakou jinou podobu mohou míti rozvíjecí souvětí obsahová:
a) Spojka není od řídící věty rozvíjecího souvětí odloučena svou větou podřízenou; je to způsob podobný řeči polopřímé:
Prohlásil, jakmile bude zdráv, že si sestrojí nová křídla a spustí se znovu…
(Več. Č. sl. 21.XII. 39.)
…prohlašuje, není-li možno prodávati máslo do Anglie za přijatelných podmínek, že tento vývoz se má zcela zastaviti a…
(t. 12. XII. 39, ČTK.)
Zde snad vadí, že je závislost označena spojkou trochu daleko položenou, ale při hlasitém čtení vlivem rytmu a melodie ta závada přestává.
b) Jindy bývá zase v rozvíjecím souvětí věta rozvíjecí vložena do své věty řídící:
Bylo by to jistě okaté, kdyby byl příliš horlivě ujišťoval Sofii, že Pepíka, pustí-li ho do Čech, zcela jistě ztratí…
(Kopta, Třetí rota doma I, str. 72.)
Myslím, že svědomitý spisovatel s vytříbeným citem jazykovým, octne-li se na vahách nebo půjde-li mu o novotvar nebo deformaci, přezkouší vždy své úsilí konfrontací s jazykem historickým a s nezkaženou mluvou lidovou…
(S. K. Neumann.)
Jejich přítel, hlídač, jim prozradil, že komisař, kdyby zůstali bez peněz, by je asi dal zavřít. (Kožík, uv. dílo, str. 28.)
[77]Věta vložená jest oddělena pausami; při čtení může být vyslovena níže než věta řídící, ji obepínající, vyslovuje-li myšlenku méně závažnou.
c) Jiný způsob, kterým lze učinit některá z našich souvětí plynulejšími, je postavení věty podřízené za řídící:
Každý liberál dobře ví, že by zemi neposloužil, kdyby podněcoval nějaké bouře.
(Kožík, uv. d., str. 90.)
To lze učinit jen tehdy, když věty změnou polohy nedostávají jiný významový odstín; snad myšlenka vyjádřená větou postavenou až za větu řídící vypadá jako dodatek později vybavený.[2]
d) Závadu, která snad vzniká tím, že je spojka řídící věty rozvíjecího souvětí oddělena od své věty delší větou podřízenou někdy napravují pisatelé tak, že větu řídící začínají znovu nějakým spojovacím slůvkem:
…velký kritik, dnes mrtvý, dokonce napsal, že byl-li Tyl učitelem příštích prosaiků, tož jen v jejich slabých a špatných stránkách.
(Hýsek, Venkov 17. XII. 39.)
3. Tu a tam nalézáme rozsáhlejší rozvíjecí souvětí:
Tobě, milý čtenáři, jenž tak smejšlíš, dávám na rozvážení: že, bude-li víra a důvěra naše tak nepohnutelná a smejšlení pobožné tak upřímné a setrvalé, jakož se shledává u přední osoby události této — tedy i my zázraků spatříme,…
(Josef Mir. Pohořelý; r. 1837.)
Souvětí tohoto katolického spisovatele pro lid živě připomíná sloh jesuity Tannera (viz výše); spojka že pro vzdálenost od své věty nespojuje, je zde úplně zbytečná, vztahy vyjadřuje toliko slovo tedy.
Nedokonalá rozsáhlá souvětí rozvíjecí bývají v novinách: autoři se snaží zvětšit průhlednost těchto souvětí, nepohodlných pro prosté čtenáře, opakováním spojky, jež byla od věty příliš odsunuta, zase před větou, k níž patří; anebo si pomáhají i nějakým spojovacím slůvkem:
Vidíme pojednou, ohromeni a polekáni, že kdyby se byla tato vražda stala nikoliv ve společnosti kolem Marie Velgové, ale ve společnosti, v níž se vyskytujeme my, tu že zataženi byvše do pře, byť jako vzdálení svědkové, byli bychom v nebezpečí,…
(Lidové n. 17. X. 37, Ed. Valenta.)
Jest přirozeno, že, aniž bychom vinili jednotlivé osoby z nějaké stranickosti úmyslně(!), že z důvodů čistě lidských jest v tomto případě objektivní nestrannost zcela ilusorní.
(Ned. list 21. XI. 37.)
2) I jindy bývá v souvětích podmínkových věta vedlejší na druhém místě: A zvláště brumovští, ti mu asi přejí tu hanbu, vědí-li už o ní. (Herben.)
[78]…vysvětlil svým užaslým synům, že, kdyby nebyl se zpátečním čtením zaříkací formule dříve hotov, než oni černí ptáci — ďáblové — snesli hromadu kamení, že by bylo po nich veta.
(T. 11. II. 40.)
Zjistilo se, že se jedná o bílého zajíce - albína, který vyhrál v kolových honech tím, že nimrodi věří pověře, že kdo by bílého zajíce zastřelil, že do roka umře.
(České sl. 11. II. 40.)
Věděli jsme, že jakmile se centrforward Slavie a Národního teamu Bican dostane zase do formy, že to bude on, který si odnese odium(!) krále českých střelců.
(Expres, citov. v L. n. 4. XII. 39.)
Tu je třeba jiné úpravy: v prvním případě by snad bylo dobře obojí že vynechati a napsat: Vidíme… toto: kdybychom…; v druhém by bylo lépe užít krátké věty vložené: Jest přirozené, že z důvodů čistě lidských — nechceme však nikoho vinit z nějaké stranickosti úmyslné — jest…; ve třetím bych dal v rozvíjecím souvětí poslední větu na první místo: …vysvětlil…, že by bylo po nich veta, kdyby; podobně ve čtvrté (co je v ní i jiných chyb!); poslední by bylo asi třeba upravit takto: Věděli jsme, že si střední útočník Slavie a národního teamu Bican, jakmile se zase dostane do formy, opět odnese dekorum(?) krále českých střelců.
Ještě více než v novinách mrzí nás kazy podobného rázu v krásném písemnictví; v Macharově básni Hannibal ante portas je kaz zaviněn tím, že věta oddělená od své spojky je znovu uvozena, a to spojkou jiného významu:
…a pochopil, proč Řím stál nezlomeně
po Trebii a Trasimenu, Cannách,
a pochopil, proč, muselo-li padnout
z těch jedno měst, jež soupeřilo o svět,
že Řím to býti nemoh.
(Citov. z čítanky pro učit. ústavy.)
II. Podobně jako v souvětích určovacích bývá tomu — ač ne tak často — v rozvíjecích souvětích s řídící větou vztažnou:
A pro slečnu Ellenu se to ani nehodí, aby ošetřovala lidi, kteří, kdyby pracovali, mohli by mít černochy, aby jim sloužili.
(M. Mitchellová, uv. dílo I, str. 85.)
…v baloncích byla kyselina, která když prožrala gumu balónků, způsobila výbuch.
(A-Zet večerní 22. XII. 39.)
Jistě všichni dnes litují, že vlastní vinou zameškali jedinečnou příležitost k zakoupení laciného aršíku, který i když by dnes neprodali za 10.000 K, mohl býti trvalou ozdobou jejich sbírky.
(Expres 27. I. 40.)
Pod tímto titulem jsme přinesli zprávu, která, jak se později ukázalo, byla nepravdivá.
(Mělnické listy; cituji z Lid. n. 8. XII. 39.)
Věta závislá na větě vztažné bývá také zkrácena přechodníkem:
[79]I delegace, již bouraje Odbočku Národní rady a odstřeluje její socialistické členy, vyslal do Prahy generál Štefánik…
(Kopta, uv. dílo I, 141.)
V těchto případech bychom se vyhnuli kostrbatosti, kdybychom na př. postavili v rozvíjecím souvětí větu podřízenou na druhé místo (která způsobila výbuch, když…) nebo dobře vložili do věty vztažné (již generál Štefánik, bouraje… členy, vyslal do Prahy).
III. Také souvětí vyjadřující rozličná příslovečná určení se tvořívají podobně; nyní nejsou častá, ale u starších mistrů klasicistického obvětí nebyla vzácností. Uvádím jako ukázku:
Navrženo dobře smýšlejícími literatury naší přáteli, aby čeští spisovatelé něco od své češtiny upustili a ke slovačině i moravštině přiblížiti se hleděli, ano, když každá strana něco pro shodu obecnou učiní, snáze obě se sjednotí.
(Jungmann, ČČM. 1832; cituji z Mat. čítanky Kozlovského.)
…Slované však vynikli od nepaměti mezi nimi vždy jak počtem, tak i jemností a silou tak vysoce, že ačkoli nejedná větev jejich v toku dějin již utonula, oni přece převyšují posavad sami vždy ještě sousedy své pospolu vzaté.
(Palacký, Dějiny, kniha II; cit. z Bečkovy knihy.)
Dnešnímu pokolení nejsou při rychlém čtení potichu podobná souvětí dosti přehledná, a což teprv při poslouchání! Čteme na př. toto obvětí:
Při takové spoustě materiálu jde nauka jen po povrchu, per summa capita, i u nejlepšího profesora, který lituje žáků, že, sotva se psychicky vmyslili do základů psychologie, žene je neúprosná osnova v další a další obor, kterému jsou věnovány krátce odměřené hodiny. (Dratvová; cituji z článku J. Popelové ve Stř. škole XVIII, 101.)
Soudím, že by bylo čtenáři srozumitelnější říci s vloženou větou: …lituji žáků, že je neúprosná osnova, sotva se …psychologie, žene…
V následujícím souvětí jsou věty krátké, a proto mu porozumí každý hned, třeba je spojka také oddělena od své věty:
Držel (uprchlý káranec) nůž v ruce, protože, kdyby se mu útěk nepovedl, sám si chtěl podřezat žíly, aby nemusel zpátky do ústavu.
(LN. 8. I. 38.)
Snad i zde by bylo lepší vložit větu: …protože sám si chtěl, kdyby se mu útěk nepodařil, podřezati žíly, aby… Kdyby na větě řídící nebyla závislá věta třetí, mohla by věta podmínková stát na druhém místě: protože … žíly, kdyby…
Souvětí stavěné tak, že členy jeho vět jsou šíře rozvity větami a pod., často si přímo vynucuje oddělení spojky od věty:
…ale všechna jejich snaha často obracela se v niveč tím, že jakmile odešli z některého místa, kde skutečně protireformaci provedli, lid, zůstávaje po jejich odchodu buď [80]bez faráře vůbec neb pod vedením kněze málo vzdělaného i mravného, velmi rychle vracel se ku starému přesvědčení…
(Rezek, Dějiny prostonár. hn. náb. v Č., str. 21.)
IV. Podobně jako tomu bylo v případech uvedených výše, je tomu i v souvětích zdánlivě samostatných. Spojka opět nestojí u své věty, ale na začátku souvětí:
Můžeme dosvědčit, že noviny mají pravdu. Neboť zmocní-li se vaše armáda Sibiře, budete se brzy topit v sibiřském zrní.
(Kopta, uv. d., str. 51.)
Setrvával u mistra Wolfa jen z nedostatku peněz. Neboť neměl-li na činži, nepronesl o tom starý krajan ani slova,…
(Špálová, Černý Honzík, str. 78.)
…je lépe, založí-li si neodlepené známky do obálky a v příhodném čase pak je vykoupá(.) Neboť vložíme-li známky do vlažné vody, odlepíme je lehce, nepoškodíme je a očistíme je od prachu.
(Nár. práce 28. I. 40.)
V těchto dokladech nejde o dvoje, ale o jediné souvětí.[3]
[1] Upozorňuji, že něco jiného než mé případy je nakupení spojek v brachylogické nepřímé řeči: …přišly jeskyňky k němu, a že aby jim ukázal malíček … (z pohádky), nebo v takovýchto případech: A když sú přitáhli s velikými húfy, ihned Čechové psali k nim listy milostivé, tak, že „když by vám Buoh pomohl, abyšte nás zjímali, a jestliže nám Pán Buoh zase pomuož, téhož se od nás nadějete.“
(Staří letop. č., Šimkovo vyd., str 50.)
[2] I jindy bývá v souvětích podmínkových věta vedlejší na druhém místě: A zvláště brumovští, ti mu asi přejí tu hanbu, vědí-li už o ní. (Herben.)
[3] Podobně bývají spojována i samostatná obvětí v myšlenkový celek; srov. na př.: …poněvadž velikých pět mílí do Brna jest, nevím budu-li moci časně tam dostačiti. Protož, ačkoli sice všelijak na to mysliti budu, abych se tam dostati mohl, a však jestli žeby cesta taková byla, neb něco jiného v to vkročilo, že bych se opozditi musel, žádám, že mi to přátelství prokážete, a poněvadž nyní zima tuhá jest, aby mi nebylo potřebí dlouho před branou státi, a teprv buď k vám, neb jinam pro otevření posílati, Židovská neb Měninská brána, aby mi jakž bych přijel, otevvřena byla, nařídíte. (Karel st. ze Žerotína v dopise, 1628; cit. z Jungmannovy Slovesnosti II, str. 194.)
Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 3, s. 72-80
Předchozí Josef V. Bečka: Weekend
Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1