Časopis Naše řeč
en cz

O mluvě mladé generace v nově osídleném severomoravském pohraničí

Stanislava Kloferová

[Články]

(pdf)

-

1. Potřeba zkoumat mluvu pohraničních oblastí vyvstala souběžně s úkolem, který v současné době řeší dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český, totiž s přípravou atlasu českých dialektů. Ten je sice zaměřen především na stav tradičních nářečí, ale neopomíjí se ani situace ve městech, a to jak vnitrozemských, tak i pohraničních. Jazyková problematika je tu značně složitá. Ve městech dochází k velkému pohybu obyvatelstva, a tedy i k umocňování vyrovnávacích vývojových procesů. Situace ve městech tím v mnohém připomíná problematiku pohraničních oblastí, i když musíme vzít v úvahu, že příliv nového obyvatelstva na pohraniční severomoravský venkov poklesl. Počáteční silná kolonizační vlna se zastavila na konci čtyřicátých let a noví přistěhovalci z vnitrozemí sem začali přicházet opět až koncem let padesátých. Jazykovou situaci ve městech nelze tedy klást na stejnou rovinu se situací v pohraničních obcích. Pohraniční oblasti jsou vystaveny menšímu vlivu migrace, jsou poněkud kompaktnější, než je tomu ve městech. Ani sociální rozvrstvení nedosahuje stupně městských rozdílů. Proto nedochází v nově osídleném pohraničí k tak mnohostrannému tlaku na jazykovou normu a vývoj je přímější.[1]

Než přejdeme k pokusu o postižení vývojových rysů mluvy v severomoravském pohraničí, uveďme alespoň ve stručnosti základní údaje demografické.

2. Čeští obyvatelé začali přicházet do zdejších osad brzy po osvobození. První vlnu osídlenců tvořili Češi, kteří byli nuceni odsud po Mnichovu odejít a téměř po sedmi letech se vraceli zpět. Současně s nimi přicházeli do bývalých německých vesnic také čeští obyvatelé z blízkých obcí a posléze i ze vzdálenějších okresů (Olomouc, Prostějov).[2] Další vlnu novousedlíků tvořili obyvatelé ze vzdálenějšího vnitrozemí, zejména z chudých moravských oblastí (např. z Frýdecka, Těšínska, Gottwaldovska a z Valašskokloboucka). Důležitým momentem při osídlování byl charakter krajiny, který se dosti závažně promítl na utváření nových vztahů. Nové osídlení pak mělo totiž rozdílnou hustotu. Do výše položených obcí se noví kolonisté zpočátku nehlásili téměř vůbec (případ vesnice Branné na severním Šumpersku). Nebylo ojedinělým jevem, že si někteří z přistěhovalých obyvatel nemohli v horském pro[238]středí zvyknout, záhy svůj domov opustili a vraceli se nazpět do vnitrozemí. S obtížemi se zde zabydlovali např. moravští Slováci z jižních nížinných oblastí, naopak vcelku rychle se zde adaptovali Valaši.

V novém kraji vznikala i nová společnost, utvářely se nové společenské vztahy, protože se v jednotlivých lokalitách museli sžívat lidé rozdílného krajového původu (setkávaly se zde skupiny z českých a slovenských zemí, autochtonní Češi i neodsunutí Němci, později Řekové a cikáni), ale i rozdílného původu sociálního, různého typu společnosti, začasté velmi rozdílné kulturní úrovně a různých tradic, bylo třeba navíc překonávat různé přežitky ve vědomí lidí.[3] Vyrovnávání všech těchto rozdílů neprobíhalo všude stejně snadno.

Přestože se společenské poměry v pohraniční vesnici během let zkonsolidovaly, etnická izolace přetrvává u nejstarší přistěhovalecké generace v dosti patrné míře do současnosti. Společný život, společné hospodářské, kulturní a sociální problémy, které bylo nutno v novém prostředí řešit, přece se jen nestaly dostatečně pevnou základnou pro setření nejrůznějších představ a předsudků (Hanáci jsou prý hrabiví, Valaši „hłúpí“, moravští Slováci nemajetní). Ve srovnání s vesnicí vnitrozemskou žije v pohraničních obcích první osídlenecká generace v jistém vzájemném odstupu. Příznivému procesu sžívání stály v cestě ve velké míře diference majetkové, spočívající v neposlední řadě ve větší výměře lepší či horší půdy. Už ten fakt, že osídlenci z Valašska, Slovácka a Slovenska přišli do pohraničí až ve „druhé vlně“, tedy tehdy, kdy velká a nejvýnosnější část půdy byla zabrána (a berme v úvahu, že převážná většina nových obyvatel sem přišla s velmi skrovným majetkem), zčásti vysvětluje ještě dnes patrnou výraznější izolaci obyvatel pocházejících z východní Moravy. S atmosférou tradičních vnitrozemských společenských vztahů se u původních osídlenců zde na severu stěží setkáme (poněkud odlišná situace bude v pohraničí jihomoravském). Generace synovská se v prostředí, cizím pro její rodiče, adaptovala poměrně dobře. Její vztahy k vnitrozemí jsou sice poněkud ovlivněny rodičovskou výchovou, avšak doma se cítí již pouze zde. U nejmladší generace pocit sounáležitosti s tradicí předků prakticky neexistuje.

3. Zjistit pohyb obyvatelstva v době osídlování a především zaznamenat vzájemný poměr jeho složení je obtížné a dnes mnohdy prakticky již nemožné, neboť tyto údaje nezaznamenávají ani kroniky příslušných obcí. Současný stav jsme zjišťovali pomocí zvláštních demografických dotazníků, které nám ve vybraných obcích vyplnily jednotlivé MNV. Na základě těchto informací lze usuzovat, že složení obyvatelstva v severomoravském pohraničí je rozmanité, přičemž jednoznačně převládají skupiny z oblastí moravských. V některých obcích jsou rov[239]noměrně zastoupeny všechny kraje (ze zkoumaných obcí Žulová, zčásti i Adolfovice), jinde jedna nářeční oblast dominuje (Leskovec — Valaši, Jindřichov — Slezané). Je zajímavé sledovat, jak souvisela vzdálenost rodného kraje s usazováním jednotlivých skupin: Obyvatelé z Čech se např. usídlovali především v západní části (Žulová — 20 %), směrem k východu se jejich počet snižuje (Adolfovice — 9 %, Razová — 3 %). Osídlenci ze střední Moravy se nepříliš vzdalovali od tradičního hanáckého území (Bludov na Šumpersku je žertovně označován Blodov), jejich nejvýraznější podíl jsme ve vzdálenějších oblastech zaznamenali v Adolfovicích (18 %) a Razové (18 %) — v obou obcích ovšem tvoří menšinu. Ve všech sledovaných vesnicích jsou však v dosti výrazném počtu zastoupeni obyvatelé původu východomoravského (Leskovec 50 %), Slezané dominují v Jindřichově a druhou nejpočetnější skupinu tvoří v Leskovci.

4. Severomoravské pohraničí představuje oblast, jíž nebyla prozatím věnována obšírnější monografie. Obecně se konstatuje, že po stránce jazykové je nejkomplikovanějším územím (Bělič, Koudela, Utěšený). Existuje pouze příspěvek z r. 1963, který se snaží postihnout běžný úzus v severomoravské pohraniční lokalitě, a to Vývoj jazyka v nově osídlené obci J. Balhara a L. Pallase (Slezský sborník 61, 1963, s. 166n.). Oba autoři zde konstatují, že „jazyk osídlenců v severomoravském pohraničí projevuje snahu po co největším přiblížení k mluvené formě spisovného jazyka“ (s. 171).

Závažnými příspěvky k otázce vývoje jazyka v oblastech s nářečně smíšeným obyvatelstvem jsou články a studie S. Utěšeného, který se vedle obecné problematiky běžné mluvy zaměřil na zvláštnosti a výrazné rysy utvářejících se jazykových celků v pohraničí českém a moravském. Ve své studii K jazykovému vývoji v pohraničí českých zemí (SaS 31, 1970, s. 44n.) pojednává o výzkumných postupech a všeobecných předpokladech studia jazykové situace v těchto oblastech. Podává kriticky zhodnocený souhrn literatury zaměřené na otázku interference jazykových útvarů na územích s obyvatelstvem nářečně různorodým. Vymezuje tři základní typy pohraničních sídel, z nichž každý sám o sobě vyžaduje zvláštního přístupu k výzkumu jazykové normy.[4] Pohraniční situace se pak dále specifikuje vzdáleností nově osídlené osady od tradičního území. Na mluvu v oblasti sousedící s tradicí středomoravskou se zaměřil S. Utěšený např. ve studii Moravská čeština na dnešním Šumpersku (sb. Severní Morava 25, 1973, s. 17n.). Dochází k závěru, že v této oblasti byla vytvořena celkem běžná jazyková norma a jazykový úzus je vyrovnanější a mnohem méně oblastně příznakový než na Moravě s tradičním dialektem.

O stavu a vývoji běžné mluvy v pohraničí jihomoravském doposud obšírnější práce [240]publikována nebyla. Jediné dva příspěvky věnované této problematice obsahuje sborník Současná vesnice (Brno 1978). M. Krčmová zde v článku Vytváření jazyka pro běžnou komunikaci (s. 59n.) vymezuje základní okruh otázek spojený s utvářením běžné mluvy a dotýká se zvláštností (především generačních) při formování úzu v pohraničí. J. Chloupek pak zaměřuje svou pozornost na interferenci spisovného jazyka a tradičního nářečí (Perspektiva dialektu ve vývoji národního jazyka, s. 63n.).

5. Jazyková situace v nově osídleném severomoravském pohraničí nám poskytuje obraz pokročilejšího jazykového vývoje na Moravě. Protože zde živá jazyková tradice prakticky neexistuje, neovlivňují složky tradičního nářečí v rozhodující míře formování běžné mluvy, jež zde vzniká a utváří se ve složitém procesu vzájemného dorozumívání lidí z mnoha nářečních oblastí. Snaha vyhýbat se nápadnému dialektu a stavět jazykový projev na co možná nejméně příznakovém, neutrálním vyjadřování vedla k tomu, že mluvčí záměrně volili ty jazykové prostředky, jimiž by byli pokud možno nejméně nápadní v nářečně pestré společnosti. Tak jako mluvčí z Čech v českém pohraničí přijímají za neutrální obecnou češtinu, podržují lidé v této moravské oblasti některé společné znaky celomoravské nebo volí prostředky shodující se se spisovným jazykem. Ačkoliv se protiklad vyjadřování prestižního a neprestižního podílel na jisté „úpravě“ mluvy osídlenců, ukazuje nám současný stav, že si generace, jež první osídlila osvobozené pohraničí, uchovává výrazné tradiční mluvní složky dodnes. Na její jazykové povědomí, dotvořené ještě na území tradičním, nemohly nové poměry a nové prostředí zapůsobit do té míry, že by změnily zásadním způsobem obraz jejího jazykového projevu. Ani změněná sociální skutečnost se v jazyce výrazněji neuplatnila, navíc pestré etnické složení a rozdílné materiální podmínky se nepříznivě odrazily ve sžívání jednotlivých nářečních skupin, a tím i v déle trvající izolovanosti jejich tradičního jazykového projevu.

Jako nejkonzervativnější se jeví systém východomoravský (v hláskosloví doposud silné postavení monoftongů, délka v příčestí minulém, v morfologii zachování tradiční deklinace: nejméně odolává 7. p. množ. č., zatímco např. v 3. p. -om je stále běžné, v syntaxi genitiv záporový a shoda typu malé děcka; bez výjimky a výhradně jsou zachovány především znaky neuvědomované, jako jsou např. mezislovní asimilace, zh- i ve spojení na shledanou, již uvedené dloužení ve slovesných tvarech typu vézl, rozlišování i/y, dvou fonémů l-ových, u Valachů téměř dokonalé uchování měkkých retnic a lašské krácení u Slezanů).

Generace druhá (střední, dnes lidé ve věku přibližně od 35 do 50 let) [241]započala školní docházku již zde a její jazykový projev formovaly především poměry pohraniční. Při utváření její jazykové normy hrál již závažnější úlohu fakt, že její příslušníci náleží především sociálně do vrstvy žáků (školáků). Reprezentantem bezpříznakových výrazových prostředků se pro ně stalo prostředí školní, nikoliv rodinné. Spisovný jazyk jako útvar prestižní ovlivnil jejich jazykový projev natolik, že rozdíl od mluvy rodičovské je v jejich vyjadřování velmi zřetelný. Nejnápadnější tradiční rysy se takřka nevyskytují (soustava samohlásek, tvaroslovná unifikace), zůstávají však ještě poměrně dosti zachovány ve výslovnosti a v syntaxi (nemłuvili zme tak, nebo se nám fšeci smáli). Jen na okraj je třeba podotknout, že postižení jazykové normy této generace je velmi svízelné a již sám sběr materiálu naráží na značné obtíže. Výzkum komplikuje totiž sociální rozrůzněnost (na rozdíl od sociálně kompaktnější generace osídlenecké, kdy se jako takřka jediný protiklad jevil rozdíl zemědělec × kovovýrobce). Přesto by bylo třeba detailně vystihnout právě podobu mluvy střední generace, protože tato věková vrstva vlastně představuje přechodný článek mezi tradicí a územ mladé generace. Na mluvě těchto obyvatel lze pak nejzřetelněji sledovat pohyb nivelizačních změn v jazyce.

Mluva dnešní mladé generace se od počátku utváří již na území bez tradičního nářečního podloží a navíc v rodinném prostředí s územ silně nivelizovaným. Uplatníme-li hledisko volby z určité zásoby jazykových prostředků, konstatujeme, že již v samotném inventáři, z něhož si mladí vybírají, dominuje útvar spisovný (škola) vedle nivelizovaných nenářečních prvků a prvků obecně moravských. Poslední uvedená vrstva je značně variabilní, přičemž pozorujeme pozvolný ústup jednotlivých jevů ve prospěch spisovného jazyka.

6. Zaměřme se nyní na úzus zdejší mladé generace poněkud podrobněji. Při výzkumu jsme hlavní pozornost soustředili na napětí a vývoj v rámci morfologické normy, neboť tam je posun nejvýraznější. Dotazník však obsahoval i otázky zjišťující vybrané jevy hláskoslovné a lexikální. Aby zůstala zachována možnost vzájemného srovnání, přihlédli jsme při sestavování dotazníku k položkám užívaným při výzkumu městské mluvy pro atlas českých dialektů a k dotazníku M. Krčmové v práci Běžně mluvený jazyk v Brně (Brno 1981, s. 185n.; srov. recenzi v NŘ 67, 1984, s. 241n.).

Materiál, který je základem našeho rozboru, pochází z výzkumů na základních školách v Loučné nad Desnou (zkracujeme Lo), Branné (Br), Adolfovicích (místní část Bělé pod Pradědem, Ad), Žulové (Žu),

[242]

 

[243]Andělské Hoře (místní část Světlé Hory, An) a Jindřichově (Ji) (srov. mapu) v letech 1984—5. Číselné údaje uvádějí výskyt sledovaných jevů v procentech. Je samozřejmé, že vzájemný poměr u jednotlivých skupin jevů nelze absolutizovat. Žáci odpovídali písemně, a přestože byli neustále upozorňováni na neoficiálnost projevu („jak mluví s kamarády“), mohla písemná forma odpovědi ovlivnit jejich reakci. Tento možný nedostatek jsme se snažili vyrovnat pozorováním jejich spontánního projevu (při rozhovoru, besedě apod.) a případné odchylky zahrnout do celkové statistiky.

Jak již bylo řečeno, při výzkumu běžné mluvy jsme sledovali ustalování její normy, její vývoj, v němž jsou v neustálém pohybu pozvolně ustupující prvky oblastně příznakové a pronikající prvky spisovné, jež odsouvají tvary s lokálním omezením na okraj jazykového úzu.

a) K typickým tvaroslovným rozdílům odlišujícím moravská nářečí od sousedních dialektů v Čechách a současně i od spisovného jazyka patří např. splývání koncovek tvrdých a měkkých typů ve skloňování substantiv, adjektiv a zájmen. Pohyb ustupujících variant tradičních a progresívních podob spisovných sledoval náš dotazník na vzájemném poměru mezi výskytem územně vázaného zájmenného tvaru naša (kočka) a spisovným naše, které se dokládá navíc pravidelně i v okrajových hanáckých dialektech na Zábřežsku a Litovelsku.

Tab. 1
naše
naša

Lo
73
27

Br
90
10

Ad
73
27

Žu
88
12

An
82
18

Ji
79
21

Obec Loučná nad Desnou leží v poměrně těsné blízkosti nářečí středomoravských, v nedalekém sousedství nářečního typu zábřežsko-litovelského. Blízkost tohoto typu posílená tlakem spisovné češtiny způsobuje hojný výskyt varianty naše.[5]

b) Tlak kompaktního jazykového území je faktorem dosti silným, jak ukazují i doklady sledující 4. p. jedn. č. zájmena ona.

Tab. 2
ji
ju

Lo
30
70

Br
71
29

Ad
47
53

Žu
75
25

An
43
57

Ji
62
38

[244]V Loučné se tvary shodné se spisovným jazykem objevují v menšině, neboť tradice vnitrozemská, reprezentovaná jednak blízkostí středomoravského nářečního typu, jednak rodičovským zázemím (ve všech moravských dialektech je nepřehlasované ju) je zde činitelem velmi silným. Ze srovnání materiálu v ostatních obcích však vyplývá, že s rostoucí vzdáleností od vnitrozemí sílí úzus spisovný. U formy ju nelze ovšem rovněž vyloučit vliv analogie se zájmenem tu.

c) Podobný pohyb sledujeme ve tvarech 2. p. podst. jm. nos.

Tab. 3
nosu
nosa

Lo
33
67

Br
36
64

Ad
66
34

Žu
78
22

An
72
28

Ji
48
52

Z přehledu vyplývá, že tradiční koncovka -a má ještě místy poměrně silné postavení. Pronikající nové zakončení -u má však oporu ve spisovném jazyce a odpovídá stále silněji se projevující tendenci po sjednocení koncovek v rámci jednoho paradigmatu (s obdobnými výsledky jsme se setkali u variant Jeseníku/-a, Šumperku/a). Závažné je i zjištění, že tradiční koncovky se opět ve větší míře dokládají blíže vnitrozemí, kdežto ve vzdálenějších oblastech ustupují (srov. např. Lo — území středomoravské, Ji — území slezské × Žu).[6]

d) Podobně i v tvarech 6. p. jedn. č. téhož podst. jm. v předložkovém spojení v nose se odráží vzdálenost vnitrozemského území. Tam, kde tradiční dialekt má -u, objevuje se tato koncovka hojněji i v blízkém pohraničí (Lo), stejně tak slezskému -e odpovídá statistické zjištění v Ji. V Ad, Žu a An vítězí -e, Br se jeví jako obec s výrazným příklonem k tradici středomoravské. Na okraj je třeba také poznamenat, že morfologický typ v nosi byl sice zaznamenán u žáka s předky z východomoravského Liptálu, tedy z oblasti, kde je v dialektu tento tvar náležitý, v materiále se však vyskytl pouze v tomto jediném případě.

Tab. 4
nose
nosu

Lo
51
49

Br
53
47

Ad
66
34

Žu
65
35

An
58
42

Ji
67
33

e) Je tedy zřejmé, že vzdálenost mezi vnitrozemím a pohraniční obcí [245]je faktorem, který se dosti výrazně podílí na výskytu oblastně příznakových prvků. Čím vzdálenější je obec od kompaktního osídlení, tím bezpříznakovější rysy charakterizují její jazykový úzus. Prestižním útvarem, jak potvrzuje i náš výzkum, je spisovný jazyk. V některých případech se působení spisovné češtiny projevuje velmi silně. Tak např. u typu (je) zavřeno byla doložena spisovná varianta ve většině žákovských odpovědí.

Tab. 5
zavřeno
zavřené

zavřený

Lo
82
2
16

Br
84
11
5

Ad
83
16
1

Žu
90
2
8

An
88
12
0

Ji
87
13
0

Při rozboru zakončení krajově zabarvených nám již sama statistika dokazuje, že Loučná blízce sousedí s typem středomoravským a Jindřichov s dialekty slezskými.

Pro úplnost dodejme, že -é, jež se vyskytlo ve všech obcích, objevuje se výlučně u žáků s rodičovskou tradicí východomoravskou, slezskou či slovenskou. Jeho zdánlivá spisovnost napomáhá tomu, že je žáci pociťují jako bezpříznakové, neutrální, a proto je tolerují. Jako zcela cizí se jeví koncovka v Jindřichově. Nemá zde oporu ani ve spisovném jazyce, ani v bližším tradičním dialektu slezském. Také v An pozorujeme vliv sousedního východního nářečí. Naopak silnou pozici zde zaujímalo spisovné -o, doložené nejen v mluvě pohraničních severomoravských měst, ale také ve vnitrozemských městských bodech středomoravských.

f) Uvedli jsme, že těžiště našeho výzkumu spočívalo převážně v zachycení pohybu v rámci morfologické normy. K podobným přeskupením samozřejmě dochází i v ostatních plánech. Pro ilustraci uveďme, jak se „chová“ takřka celomoravský infinitiv chtět s krátkou samohláskou ve kmeni.

Tab. 6
chtít
chtět

Lo
57
43

Br
68
32

Ad
75
25

Žu
81
19

An
69
31

Ji
86
14

V Loučné mají obě varianty téměř rovnocenné postavení. Výskyt oblastně příznakového chtět slábne se zvyšující se vzdáleností od vnitrozemí. Poměrně nízké procento krátkého infinitivu v Ji nepřekvapuje (ač je v sousedním Slezsku náležitý), uvážíme-li, že ve Slezsku existuje „klasická“ dichotomie spisovný jazyk — nářečí (bez mezistupně [246]interdialektického).[7] Mladá generace se očividně přiklání k úzu spisovnému.

Působení tendence k „pospisovňování“ můžeme také doložit srovnáním střídající se kmenové samohlásky slovesa mít. Již v Ad převažuje jednoznačná varianta s -í- (80 %, -ě- 14 %), v Žu se -ě- neobjevilo vůbec, v Ji pouze v jediném případě (u žáka s prarodiči ze Slovenska).

g) Jiným jevem, jímž se od sebe vzájemně liší moravské dialekty, je foném é. Také náš dotazník zjišťoval variabilitu podob é/í u mladé generace. Výsledky potvrzují, že é shodné se spisovnou češtinou má postavení velmi silné.

Tab. 7
kvést
kvíst

Lo
36
64

Br
50
50

Ad
75
25

Žu
58
42

An
88
12

Ji
95
5

Lo sousedí s oblastí, kde úžení je jevem pravidelným, v Žu souvisí značný počet oblastně příznakových variant především s rodičovskou tradicí (Čechy, Haná). An inklinuje spíše k úzu ve východních oblastech, v Ji má jednoznačnou převahu kvést, podporované navíc i tradicí slezskou.

h) S pozoruhodnými výsledky jsme se setkali v případě celomoravského krátkého kmenového a, sledovaného ve slově bláto. Nářečí moravská se v tomto jevu nediferencují, linie bláto/blato náleží do svazku izoglos oddělujících nářečí česká v užším slova smyslu od nářečí moravských.

Tab. 8
bláto
blato

Lo
22
78

Br
58
42

Ad
67
33

Žu
64
36

An
64
36

Ji
63
37

Podobně jako u jevů výše popisovaných se jako závažný činitel projevuje vzdálenost od kompaktního nářečního území, Ji charakterizuje překvapivý počet dlouhých variant, svědčící o silném příklonu k spisovnému jazyku. Jde o zjištění velmi zajímavé, uvědomíme-li si, že ve východní části pohraničí je navíc dosti nápadným jevem lašské krácení, které se objevilo jako druhotný znak i v jiných písemných odpovědích, např. ve slovech kvest, kvist, upect, mleko, zitra, u nichž se sledovaly změny kvalitativní.

7. Materiál, jehož prostřednictvím jsme se pokusili přiblížit obraz

[247]

 

Legenda k diagramu

a) naše
b) ji
c) nosu
d) nose

e) zavřeno
f) chtít
g) kvést
h) bláto

Odklon od takřka celomoravského úzu se projevuje zejména v 1. p. jedn. č. žen. rodu naše a nejvýrazněji pak v zakončení pasívního příčestí typu (je) zavřeno. Ostatní jevy kolísají úměrně se vzdáleností od kompaktního nářečního osídlení.

[248]mluvy mladé generace v šesti pohraničních severomoravských obcích, přesvědčivě podává důkaz o formování úzu pod silným a rozhodujícím vlivem prestižní spisovné češtiny. Závažným činitelem, jež ovlivňuje míru oblastně příznakových jevů, je vzdálenost kompaktního tradičního osídlení.

Naskýtá se otázka, ovlivňuje-li poměrné zastoupení obyvatel z jednotlivých krajů (a tím tedy i příslušných tradičních dialektů) mluvu mladé generace v jednotlivých obcích. Rozbor materiálu ukázal, že prvky oblastně příznakové mají ještě poměrně velkou stabilitu v těch částech pohraničí, jež sousedí těsně s kompaktním osídlením. Oblastní příznakovost interdialektu středomoravského zpomaluje posun směrem k vrstvě spisovné. Ve Slezsku naopak působení brzdícího interdialektického mezistupně chybí, a vývoj tudíž postupuje vcelku přímočaře k hovorové spisovné češtině (ve shodě se situací u mladé generace na tradičním území slezském). Zatím se ukazuje, že rovnoměrnost či různost poměrného zastoupení jednotlivých nářečních skupin v osazení obce není tak závažná, jak by se předpokládalo. Tak např. Loučná nad Desnou se projevuje jako obec s příklonem k tradici středomoravské, ačkoliv osídlenci z Hané tvoří až třetí nejpočetnější skupinu (1. Valaši, 2. moravští Slováci), v Adolfovicích převládli Valaši vedle obyvatelstva původu středomoravského, dnešní úzus mladé generace tíhne však povětšině ke spisovnosti. Jako oblast s nejčistší hovorovou spisovnou češtinou se pak jeví východní okraj pohraniční (srov. diagram).

Pokud shledáváme přece jen jisté paralely s tradičním nářečím osídleneckým, nacházíme je místy v rodičovském zázemí, o něž se výskyt oblastní varianty v mnoha případech nepochybně opíral.


[1] O výzkumu městské mluvy srov. P. Jančák, Počátky výzkumu městské mluvy, NŘ 47, 1964, s. 171n.

[2] Srov. J. Filip, F. Spurný, Počátky osidlování severní Moravy v roce 1945, sb. Severní Morava 12, 1965, s. 21n.

[3] Srov. I. Heroldová, Současné etnické procesy v pohraničí českých zemí, Český lid 2, 1985, s. 58n.

[4] „1. Základní smíšený typ, vzniklý osídlením z různých stran, 2. homogenní enklávy, zpravidla v odlehlých venkovských končinách, 3. osady se starousedlým menšinovým podložím, zpravidla v sousedství tradičního českého osídlení“ (s. 53n.).

[5] Vztahem oblastně podmíněných variant a podob shodných se spisovnou češtinou (typu naše, kaše aj.) v mluvě mládeže na Šumpersku se zabývá S. Utěšený v článku O ústupu příznakových moravských jevů v běžném úzu (NŘ 62, 1979, s. 234n.).

[6] Při sledování tohoto bodu dotazníku se v malé míře objevily odpovědi vázané na expresívní lexém (frňák, rypák). Ty jsme do statistiky nezahrnuli, přesto však potvrzují naše závěry. Žák se totiž zaměřil na lexikální podobu, morfologickému zakončení nevěnoval tolik pozornosti, a lze je tudíž hodnotit jako zcela spontánní. Odpovědi frňáku, rypáku jen potvrzují odklon od oblastního (vlastně celomoravského) -a.

[7] Srov. J. Chloupek, Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti, Brno 1986, s. 25.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 5, s. 237-248

Předchozí Marie Těšitelová: O využití výsledků kvantitativní lingvistiky

Následující Zuzana Majerčáková, Nora Obrtelová: Soutěž mladých jazykovědců v Brně